Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedá sa povedať, že by o nej celé tri roky nebolo počuť. Kto chce, nájde si. Avšak hoci je papierovo súčasťou popkultúry, o túto dámu našťastie zakopnete predovšetkým v súvislosti s jej tvorbou ako s nejakými škandálikmi. Norah sa ako umelkyňa prezentuje v tom najlepšom svetle a nestojí na mieste, i keď by si tak mohla všetko výrazne uľahčiť. Kritika spolu s fanúšikmi by jej to zrejme na oči príliš nevyhadzovala. Ostatne, ak sa z vášho debutu predá 23 miliónov kópií, partia diletantov cítiaca potrebu nejako sa k veci vyjadriť je tým posledným, na čo sa pozeráte. Z jej strany však nejde ani tak o riskovanie. Obzvlášť, ak na nahrávkach bude stále dominantou jej zamatový hlas, budú kurzy stávkových kancelárií vysoké.
Vidiac súčasný stav pop music, bude v tom skôr snaha nezapadať do nej. Jemné obmeny výraziva naprieč vlastnou diskografiou zdôvodňuje nepriestrelne: „Nie je mi príjemná predstava, že ma ľudia majú po krk. (...) Ak pesničku počujem po tisíci raz niekde v hypermarkete, šaliem a nenávidím ju. Nechcem, aby sa toto mojim doskám stávalo“. Nedá sa namietať.
Piaty radový album nahrala Norah s výdatnou pomocou producenta Briana Burtona a.k.a. Danger Mouse. Vlani mu vypomáhala s nahrávkou „Rome“, ktorá má byť poctou soundtrackom Ennia Morriconeho. Štruktúra skladieb je zrejme aj vďaka Burtonovi aktuálne popovejšia ako kedykoľvek predtým. Z jazzovej škatuľky sa Norah začala vymaňovať už dávno, i keď z barovej stoličky na West Village v duchu nikdy nezosadla oboma polkami, a to je dobre. Postupne sa vytrácajú aj rockové elementy, ktoré tak zdarne zapadli na fantastickom „The Fall“ - gitary už viacmenej len fragmentárne dotvárajú okolie Van Goghovým slnečniciam. Je to trošku škoda – vítal by som návrat do „nespútanej“ polohy, akú kedysi predviedla na „New York City“ s THE PETER MALICK GROUP.
Na rozlúštenie kódu „Little Broken Hearts“ nepotrebujete Enigmu, to však neznamená, že poslucháčovi Europy 2 by produkcia tejto rešpektovanej muzikantky mala odrazu pripadať cool. Na taký „Come Away With Me“ musíte mať správnu náladu. Novinku si, naopak, pustíte a tá vám náladu vytvorí. Niežeby vďaka tomu musela vychádzať pre dlhoročného priaznivca zo súboja víťazne – záleží od individuálnych preferencií prístupu k hudbe. Je ale pravdepodobné, že nová kosa bude mať celkovo väčší záber.
Podstatné na tom je, že trištvrte hodiny zapĺňa pútavý obsah. Rozospatá, klipkajúca „Good Morning“, márne sa snažiaca rozlepiť poslucháčove oči; intímna, pološepotom spievaná titulka; viachlasy v refréne „Take It Back“, postupne sa rozbaľujúcej ako lúpajúci sa pomaranč; pulzom Veľkého Jablka nakazená „After The Fall“, no aj rozpustilá „Happy Pills“, či cigarovým dymom zahalená „4 Broken Hearts“ - Norah Jones si pustíte, keď sa vraciate ospalým mestom domov zo záťahu, pozdravujúc zhasínajúce nočné lampy. Jej hudba stále evokuje jazzový bar pred záverečnou, keď sa už začínajú dvíhať stoličky. Rozdiel je v tom, že výsledný roztok je na každej doske zafarbený inak.
Norah nikdy nebazírovala na sprievodných tretkách okolo svojej muziky. Ani videoklip k „Miriam“, jedinej ohavnosti na albume, zrejme nebol jej nápad: „Nemám rada videoklipy, nechcem byť celebrita. Nechcem, aby sa odo mňa očakávali miliónové predaje.“ Za aktuálne promo v štýle narcistickej šestnástky odfotenej na záchodoch obchodného centra pred zrkadlom by ste ju síce prizabili a rečiam recenzentov o najvyrovnanejšom, najvyváženejšom a akýmkoľvek spôsobom najlepšom albume jej kariéry tiež nepodliehajte. Kto ale túto sympaťáčku nejaký čas sleduje, vie, že jednoducho nedodá nepodarok. Stále máme pred sebou tú pokornú dámu, ktorá príde na udeľovanie cien Grammy, zhrabne, čo sa dá, aby vzápätí ozlomkrky trielila do jedného z malých manhattanských klubov na svoj ďalší koncert.
Rečiam o najvyrovnanejšom, najvyváženejšom a akýmkoľvek spôsobom najlepšom albume jej kariéry rozhodne neverte. Kto ale túto sympaťáčku nejaký čas sleduje, vie, že jednoducho nedodá nepodarok.
1. Good Morning
2. Say Goodbye
3. Little Broken Hearts
4. She´s 22
5. Take It Back
6. After The Fall
7. 4 Broken Hearts
8. Travellin´On
9. Out On The Road
10. Happy Pills
11. Miriam
12. All A Dream
Diskografie
Little Broken Hearts (2012) Featuring Norah Jones (2010) The Fall (2009) Not Too Late (2007) Feels Like Home (2004) Come Away With Me (2002)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Blue Note / EMI Stopáž: 44:01
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.